Expedice romantismus v moderně a transmoderně: k pramenům středoevropské tradice
V rámci rodinné cesty jsme se rozhodli navštívit německý kulturní prostor a některá města v něm — Berlín, Kolín, Frankfurt, Štrasburk, Stuttgart a Norimberk. Myšlenka původně taková nebyla, ale stala se z toho určitá cesta po Evropě, po vzoru „střední třídy“ v době romantismu. A protože jsem potřeboval výzkumně pochopit romantismus — v rovině osobního prožitku ve vztahu k modernitě, což je teď téma, kterému se výzkumně věnuji, získala dovolená určitý rozměr etnografické studie s relativně přísnými metodologickými zásadami:
- Cestování probíhalo vždy pouze vlakem (mimo jedné krátké náhradní dopravy).
- Z cesty nevznikaly žádné průběžné zápisky, ale z každého města jsem vytvořil fotografickou koláž (nebo dvě), jako určitý mapující koncept.
- Pracovní věci jsem řešil jen do úrovně krátkého mailu (dvě až tři věty).
Jak již bylo řečeno opřel jsem se o metodologii době známou z experimentální archeologie nebo religionistiky — pokud chce člověk porozumět tomu, jak určité věci fungují, je nejlepší je zažít. A jakékoli „reflexe“ v průběhu cesty snižují bezprostřednost zážitku o který jde. Proto jsem si nic nepoznamenával, jen fotil.
Během 14 dní cesty jsme tedy navštívili pět německých měst a Štrasburk, který je kulturně stále silně německý. Protože pro romantismus je typické kotvení v lokálních reáliích, bylo pro mě důležité, že vznikl kulturně relativně sevřený celek. To, co jsem se snažil zkoumat je (a výsledky se snad během roku objeví ve více studiích), jakým způsobem se romantismu stále odráží v současné technizované společnosti — ostatně, jak říká Muzeum romanismu ve Frankfurtu: romantismus nikdy neskončil.
Celkem jsme tedy navštívili 18 muzeí a galerií (s dětmi co mají za sebou 2. a 5. třídu), pět dómů a nespočet kostelů, jednu zoologickou zahradu. Jednu katolickou a jednu luteránskou bohoslužbu. Zajímavou zkušeností je, že to daly a zdá se, že jim to přišlo i fajn. Hlavně z posledních museí jsme je skoro museli vyhánět.
Já si přidal navíc ještě další dvě musea v Norimberku vztahující se k nacismu, z toho by děti moc neměly. Na některých místech jsme byli jen jednu noc, někde až čtyři. Každý si nesl své věci v batohu, takže jsme měli jen omezený soubor artefaktů, které s sebou můžeme nést. Hlavní rodičovské zjištění je, že to děti dost v pohodě vydržely — s denní zátěží v průměru více než 15 tisíc (mých) kroků, galeriemi, náměstími a dalšími prvky edukačního charakteru. Z toho jsme měli trochu obavu, ale bylo to úplně v pohodě.
Co jsme navštívili za muzea: Neues Museum, Gemäldegalerie, Museum Ludwig, Goethe-Haus, Deutsches romantik-museum, Museum of Modern and Contemporary Art, Alsatian Museum, Museum of the Œuvre Notre-Dame, Archaeological Museum, Museum of Decorative Arts, Museum of Fine Arts, Musée Tomi Ungerer — Centre international de l’illustration, Merzedes-Benz Museum, DB Museum, Museum für Kommunikaton, Albrecht Dürer’s House, Spielzeugmuseum, Deutsches Museum Nuremberg — The Museum of the Future, Dokumentationszentrum Reichsparteitagsgelände, Memorium Nürnberger Prozesse.
Poslední dvě paměťové instituce jsem viděl jen já a v Museum of Modern and Contemporary Art jsem byl dvakrát. Dómy jsou ze seznamu míst, které jsme navštívili zřejmé. Cestovní postřehy: ICE nejezdí úplně moc na čas, německá muzea jsou extrémně drahá (hlavně tedy Berlín), katedrály jsou pozoruhodně krásné (sledovali jsme v nich parléřovskou linku).
Kdybych měl vybrat nějaká TOP musea, tak vyberu pravděpodobně:
Museum Ludwig patří mezi nejlepší výtvarná musea v Evropě a musím říci, že oprávněně, ale i zmíněné Museum of Modern and Contemporary Art ve Štrasburku bylo také velice dobré. Za zmínku určitě stojí velice zajímavě pojatá musea Deutsches romantik-museum (tematicky k cestě) nebo docela malé Museum für Kommunikaton. Soutěž o nejméně vstřícné museum naopak vyhrává jednoznačně Musée Tomi Ungerer — Centre international de l’illustration, jako dětské bylo skvělé i Alsatian Museum nebo Deutsches Museum Nuremberg — The Museum of the Future. Výběr jsme se snažili dělat tak, aby musea byla lokálně kotvená (regionální unikátnost) a aby to nebylo pořád jen staré nebo moderní umění. Vlastně celý ten výběr velice dobře ukazuje, jak prostoru modernity a techniky velice dobře funguje étos nacionalismu, racionalismu, modernity i romantismu. To budu zkoumat asi ještě dlouho.
Docela zajímavá pro mě byla reflexe vztahu galerie či muzea k originálům a k příběhu. Jakkoli mám rád originály a přijdou mi pro tuto oblast zásadní, byli jsme v několika museích, které měly originálů minimum, ale dokázaly s tím nějak pracovat, vyprávět příběh, nabídnout zkušenost. Vlastně je zajímavě vidět, jak se pole diskursu galerie či musea rozšiřuje. Nejde už o vzdělávání, ale o příběh.
Na cestě jsem nemohl mít moc papírových knih (vzal jsem si jen Trawneho), takže jsem četl hlavně elektronicky, což znamená, že se zde neobjevuje poezie, která je papírová prostě nenahraditelná:
- Floridi: The Ethics of Artificial Intelligence
- Pirklová: Learning design pro učitele a lektory
- Čapek: Válka s mloky
- Topol: Chladnou zemí
- Trawny: Krize pravdy
Mám pocit, že próza dokreslovaná poslechem Wagnera (romanismus) byla emočně silná a dobře zapadala do celého narativu cesty. Tím se dostávám k podstatnému momentu výzkumu — romantismus se běžně staví do protikladu k technice. Můj výzkum ukázal, že je to právě naopak — romantismus a technika, moderní společnost, to vše dokonale zapadá dohromady. Myslím, že se mi podařilo lépe pochopit, proč dospělí lidé chodí bez dětí do zoologických zahrad, jakým způsobem stavíme muzea a galerie (to mě zajímá už dlouho) a jak vše do sebe zapadá.
Právě německé prostředí v tomto ohledu vypadá velice zajímavě, protože v podstatě všechna města, ve kterých jsme byli byla do značné míry zničená a stavěná znovu. Vedle sebe tak stojí úvahy o restaurovaní starých budov, o propojení starého a nového prostoru nebo o tom, jak vůbec město koncipovat. A právě toto přenášení starých sentimentálních forem do nového prostoru, mi přišlo velice zajímavé. Technika tak vlastně otevřela možnosti k tomu, vytvořit město nově (srov. Topol a jeho Chladnou zemí), a přesto se tehdejší generace rozhodli k adaptacím, replikám, ke spojování různých stylů a forem.
A samozřejmě do toho zapadají další fenomény, jako je hudba, symboly anebo rovina nacionalismu, která je v Německu velice zajímavá — na jedné straně jde o odvrhnutí nacismu a určité nadřazenosti, na druhé straně zůstává nezpochybnitelné spojení mezi německou poezií a filosofii, tak jak o tom píše Tawny, které je zcela určující pro chápání celé kultury a jejího výrazu.
Technika překonala všechny vzdálenosti, ale nevytvořila žádnou blízkost, říká Heidegger. Na jedné straně tak stojí zázrak techniky a určitá kritická fascinace z ní, na straně druhé kritické nahlédnutí (Čapek, Pirklová, Floridi). Toto všechno bylo možné v cestě nejen empiricky studovat, ale především prožít. Právě prožitek je zcela zásadním klíčem, se kterým jsem výzkumně pracoval — jen porozumění tomuto prožitku, vlastní (byť silně namodelovaná) zkušenost může vést ke skutečnému porozumění světa, ve kterém žijeme a jeho adekvátní konceptualizaci.
U takové cesty je také důležité, aby člověk dokázal také odpočívat, snášet možné nepohodlí nebo stres, sám sobě vyprávět příběh svého života. Což je také zajímavá (a alespoň jednou za čas nutná) zkušenost. Dovolenková, odpočívací, vypínací.
