Inspirace na letní čtení: Johnson, Eco, Švec či Janík

Mám za sebou týdenní dovolenou u moře. A řešil jsem, co bych u něj vlastně mohl číst. Rád bych se proto podělil o knihy, které jsem měl možnost na ní přečíst a které jsem nakonec vybral.

Doufám, že i dalším čtenářům mohou být inspirací nebo zdrojem „nesouhlasných vlnovek“. Ve výběru jsou jak texty náročné a mimořádně hluboké, tak i lehce popularizující nebo do tématu uvádějící. Medailonky u knih nejsou úplným výčtem nebo anotací, ale spíše subjektivním výběrem toho, co mne zaujalo. Sedm dní odpovídá sedmi knihám, které jsem přečetl a které současně nabízím čtenářům.

Tady je výčet titulů, pokud se vám nechce listovat níže:

(1)Umění a krása ve středověké estetice, (2) Embodied mind, meaning, and reason: how our bodies give rise to understanding, (3) Profesionální pomáhání: rozhovory napříč pomáhajícími profesemi, (4) Mýty — omyly — nepravdy. O „chibách“ ve vzdělávání a pedagogice, (5) Dvě studie o Masarykovi, (6) Co je nového ve vzdělávání, (7) Nenásilná komunikace.

Současně upozorňuji, že (2, 3, 4) lze získat snadno v elektronicé podobě, poslední dvě knihy (3, 4) díky vstřícné politice autorů i univerzity legálně přímo ze stránek MuniSpace.

Eco, U. (1998). Umění a krása ve středověké estetice. Argo.

Přiznám se, že středověké myšlení mi doposud bylo zprostředkováváno hodně od Le Goffa a jeho okruhu autorů (tedy frankofonně kotvené) a z církevních dějin rozmanitého provedení, které ale přece jen sledující trochu jinou linku. Eco (na rozdíl od Le Goffa) staví do centra své pozornosti latinsky psanou (rozuměj především italskou) kulturní strukturu a snaží se postupně ukázat, co krása znamená pro středověkého člověka, myšlení a jednání; proč krásné věci ve středověku vypadají právě takto a nikoliv jinak. I když z profánní perspektivy se hodně opírá o autory jako je Augustin, Mikuláš Kusanský nebo Tomáš Akvinský (ale zazní i Komenský!).

Celá kniha je prokládaná citáty primárních pramenů, což je pro čtenáře velice praktické a vtahující. Dle mého soudu ukazuje, jak je možné o filosofii jako takové přemýšlet — Eco následuje pozdního Heideggera; na půdorysu dějinnosti promýšlí skutečnost světa. Jako hermeneutický klíč si bere s poezií, výtvarné umění, teologii, ale i sochařství či filosofickou literaturou.

Text má hloubku, ale současně se dobře čte, je určitě vhodným úvodem pro každého, kdo chce o tématu krásy a estetiky (což jsou dvě různé věci — středověk se velice postupně učí reflektovat systematiky krásu a nemá jednotnou teorii estetiky) ve středověku přemýšlet.

Johnson, M. (2017). Embodied mind, meaning, and reason: how our bodies give rise to understanding. The University of Chicago Press.

Jedna z nejlepších knih, které jsem četl. Přiznám se, že na rozdíl od svého školitele (doc. Šípa) nemám k osobnosti Johna Deweyho tak silně kladný vztah. Jeho texty mi připadnou komplikované, často ne dobře logicky strukturované, jazykově neobratné, s perlami, které se musí náročně těžit.

Mark Johnson (jeden nejlépe píšících filozofů současnosti, a můj velký vzor v tom, jak má dobrá filosofická práce vypadat) ale tuto práci udělal za nás — ukazuje, jako kognitivní vědy druhé generace, zkušenostní realismus (pěstovaný jím a Lakoffem) a Damasiovy objevy homeostatické rovnováhy jako popisu interakcí, mohou dohromady najít společný myšlenkový základ právě v Deweyho stylu uvažování a strukturace pojmů. Jde o jednu z nejzajímavějších analýz Deweyho, na kterou jsem narazil.

Druhým významným pilířem knihy je analýza možnosti práce s metaforami jako s univerzálním nástrojem pro analýzu myšlení a jednání. Johnson se snaží ukázat, že právě pragmatismus pracující s metaforami je sice netradiční, ale adekvátní způsob popisu světa. Nabízí pohled na myšlení, který je vtělesněný, rozšířený, bere do úvahy emoce, prostředí a je především nedualistický.

Švec, V. (2019). Profesionální pomáhání: rozhovory napříč pomáhajícími profesemi. Masarykova univerzita.

Na tuto knihu jsem si dělal zálusk skutečně dlouho a jsem rád, že jsem se k ní konečně dostal. S radostí bych upozornil v prvé řadě na skutečnost, že jde o text, který má velký potenciál v oblasti sociální pedagogiky a školní praxe. Kniha neanalyzuje, jen vypráví příběhy.

Zde musím udělat osobní odbočku — autorem je prof. Švec, který mne od prvního setkání fascinuje dvěma základními rysy komunikace; dokáže být nesmírně empaticky zvědavý a současně je vidět, že se stále chce učit. Současně rád mluví s lidmi, což jsou ingredience, ze kterých je výsledný text sestavený — jde o rozhovory, které jsou „sestříhané“ tak, aby byly zajímavé, je na nich vidět velká empatie a zájem.

Autor využívá své silné zbraně, zvědavosti a empatické bezprostřednosti k tomu, aby dokázal na různých profesích přiblížit fenomény pomáhání, tvořivosti, stávání se profesionálem a především reflexe. Jeho vzdělání a orientace v oboru se projevují nikoli složitostí otázek, ale tím, že dostává z respondentů zajímavé odpovědi. Domnívám se, že by na tomto půdorysy mohla vzniknout celá sada časopiseckých studií, ale autor je nechává jen odvyprávět. Protože věří, že právě v jejich narativnosti je největší síla.

Janík, T. (Ed.). (2020). Mýty — omyly — nepravdy. O „chibách“ ve vzdělávání a pedagogice. Masarykova univerzita.

Kniha je souborem sedmi esejů (formou i obsahem různorodých) z pera německy píšících a myslících autorů (Německo a Švýcarsko), kterým je společný určitý “pedagogický konzervativismus”. Nebo alespoň na první pohled tomu tak může být. Pod často na první pohled formalisticky nebo školsky koncipovanou esejí se najdou mimořádně zajímavé podněty, které ukazují, že tento přístup ke škole a přemýšlení o ní má svoji hodnotu a cenu.

Precizně je provedená esej od Michaela Knolla o genesi hesla learning by doing, která nabízí základní myšlenkový dějinný půdorys práce s ním od Aristotela po současnost. Hans-Ulrich Grunder tématizuje vývoj školské politiky ve Švýcarsku (poslední století) v perspektivě společenských změn a ukazuje, co jsou limity, možnosti a silné stránky všech školských reforem a požadavků na školu. Tyto dvě eseje považuji z výběru textů jak za nejzdařilejší formálně, tak i obsahově.

Celý sborník je kvalitní ukázkou toho, jak s esejemi (a jejich růzností) v pedagogice pracovat — třeba bude odrazovým můstkem pro další úvahy a reflexe. Každý autor nabízí vlastní styl, ze kterého by bylo možné vycházet nebo se učit.

Patočka, J. (1980). Dvě studie o Masarykovi. Sixty-Eight Publishers.

Tato Patočkova edice z torontského exilového nakladatelství je pro mě cenná dvěma momenty. Tím prvním je geniální předmluva Erazima Koháka, který dokonale analyzuje jak samotného Patočku, tak mimořádně hluboce, jednoduše a přesně popisuje vývoj fenomenologie jako filosofického směru. Kdyby kvůli ničemu jinému, tak pro předmluvu má kniha svojí velkou cenu.

Za druhé — Patočka Masaryka kritizuje, ukazuje, že je často sice myšlenkově originální, ale i povrchní a v zajetí svých předsudků a předpokladů — odsouzení světa scholastiky, pečlivé práce a argumentačně náročného myšlení. Ale současně — kdykoliv člověk čte od Patočky o Masarykovi (jak Kohák správně poznamenává jsou ve skutečnosti tři), vidí, že to či ono sice úplně nedomyslel, ale že mravní jednání či životní postoj by si z něj vzít mohl a měl.

Tento způsob kritiky ukazuje, že Patočka není intelektuální trpaslík, ale naopak člověk s hloubkou, oddělující osobu a dílo, schopný kultivace, upozornění na chybu a současně vyzdvižení cenných momentů. Obě studie Masaryka rámují v širokých perspektivách filosofických a druhá i literárních. I po mnoha letech je to nádherná ukázka toho, jak má vypadat myšlenkově náročná recenze.

Feřtek, T. (2019). Co je nového ve vzdělávání (2. vydání). Nová beseda.

Tuto knihu jsem si vzal proto, že o ní všichni mluví — pochvalně i kriticky, pročež jsem chtěl mít o ní alespoň základní přehled. Je to rychlá, jednoduchá a čtivá kniha, která nemá žádné akademické ambice, ale snaží se pojmenovat klíčové diskursy či témata, která resonují lidmi usilujícími o nějakou transformaci vzdělávání. Snaží se ukázat, jak se proměnila společnost, a že této proměně musí určitým způsobem odpovídat také škola.

Bohužel stručný rozsah neumožňuje jít do hloubky, analyzovat, pracovat více se zdroji. Výsledkem je tedy čtivá mozaika, která ale často působí emocionálně přetíženým nebo povrchním dojmem či určitou jednostranností. Kniha však určitě může být dobrým průvodcem pro rodiče, kteří přemýšlejí, do jaké školy své dítě budou chtít umístit a proč.

Rosenberg, M. B. (2016). Nenásilná komunikace (Vydání čtvrté, přeložil Norma GARCÍOVÁ). Portál.

Autor popisuje metodu nenásilné komunikace a své zkušenosti práce s ní. To, co je pozoruhodné je jednak paradigmatický přístup snažící se soustředit na komunikujícího jedince oddělujícího se od okolí a vlivu okolí na něj, ale také výsledky, které slibuje, že se dostaví, pokud člověk nenásilnou komunikaci zvládne. Samotná knížka mu na to asi stačit nebude, ale dává určitý základní návod nebo postřehy, na co se v komunikaci soustředit a pak případně může vyrazit na nějaký kurz (v knize se systematicky píše o workshopech). Ukazuje, že forma komunikace je často minimálně stejně důležitá, jako vlastní obsah sdělení, protože na druhé straně komunikačního aktu jsou lidé se svými emocemi, nikoli pouhé stroje.

Výhodou i limitem textu je šíře záběru — od školního prostředí až po partnerský život. I tak asi tato kniha asi patří ke „kánonu“ začínajícího učitele, byť se jí třeba nemusí vždy řídit.