Michalova prosincová četba

V prosinci se ke mně dostalo několik knih, které jsem měl možnosti si přečíst a které hodnotím jako zajímavé a inspirativní. Výběr textů ukazuje určitý myšlenkový pohyb mezi filosofií výchovy (Palouš, Brezinka), čistou filosofií (Lakoff, Krimstein) a sociální psychologií (Hewstone, Nakonečný), respektive na otázku tvořivosti a optimismu (Seligman, Kleon a Kleon). Identifikovat něco, co bych považoval za nejvýraznější moment je náročné, ale rád bych upozornil především na dva texty, shodou okolností nejdelší z celé měsíční četby. Současně na sobě ale stále více vidím, že těžiště mého čtení i psaní se od knih přesouvá k článkům, k hutnější, jasnější, ostřejší formě vyjádření. Dvacáté první století — zdá se — knihám příliš nepřeje.

Hewstone a Stroebe dokáží psát učebnice tak, že má člověk pocit, že na objevy sociální psychologie přichází sám. Staví jeden experiment za druhým, dávají příklady a na jejich analýze a výsledcích staví celý text. Nic není předem hotové, vše má charakter určitého dobrodružství intelektuální cesty. Nakladatelství Portál navíc odvedlo dobrou práci typografickou i knihařskou. Jistě, pro jednotlivosti není možné sáhnout do učebnice, ale právě schopnost pracovat s vývojem ideí je mimořádná.

Druhý text, na který bych chtěl upozornit je ten od Lakoffa a Johnsona. Johnson je jeden ze dvou žijících filosofů, ze kterých čerpán nejvíce, umí skvěle psát, hodně se opírá o pragmatismus a kritizuje analytickou filosofii. Lakoff je skvělý lingvista, dobrý filosof a člověk píšící neskutečně hutně, s velkým množstvím příkladů, ale velice náročným stylem. Jejich Metafory, kterými žijeme považuji dodnes za jeden z klíčových filosofických (filosoficko-lingvistických) textů 20. století. Jejich analýza filosofických přístupů optikou metafor je nezvyklá, ne vždy úplně dotažená či nezpochybnitelná, ale ukazuje na styl myšlení, který umožní i v Kantovi vidět zcela nové pohled a myšlenkové struktury.

Níže uvádím jednotlivé zajímavé přečtené knihy s kratičkou notičkou. Nejde mi o recenzi nebo anotaci, ale více o zachycení zajímavého momentu pro mne samotného z předložené četby.

Palouš, R. (2010). Filosofická reflexe několika pojmů školské pedagogiky. Univerzita Karlova, Nakladatelství Karolinum.

Krátká, ale velice zajímavá kniha (jedna z lepších) od Radima Palouše. Palouš je pro mne pozoruhodný autor — většina knih, které píše jsou řídké, ne precizně argumentované. Ale přesto se v nich vždy najde několik momentů či bodů, které jsou inspirativní a zajímavé, pro které si myslím, že má cenu je číst. Nejinak je tomu i v této knížečce. Rád bych zmínil dva momenty. Fenomenologická analýza pojmů souvisejících se školou je úkolem po výtce potřebným, byť Sokol jde většinou hlouběji, zajímavá místa naznačuje i Palouš. Stejně jako v Heretické škole kritizuje atomicitu předmětů, ale i konceptů v pedagogice; uzavřenost témat, malé promýšlení souvislostí, vazeb. Věnuje se i něčemu, co teď hodně zkoumám já — totiž tomu, co je to vlastně definice, a jakým způsobem v pedagogice funguje.

Hewstone, M., & Stroebe, W. (2006). Sociální psychologie. Portál.

Skvěle napsaná učebnice sociální psychologie. Snaží se nabídnout pohled na konkrétní témata, a přitom sleduje vývoj disciplíny, vazby mezi koncepty, strukturální pohyby v myšlení. Velice dobře pracuje s příklady, na kterých se snaží vysvětlit základní koncepty. Celý výklad se opírá o výzkumy, které jsou hezky didakticky popsány, takže člověk má pocit, že nečte učebnici (byť obsáhlou — 776 stran), ale sleduje vývoj myšlení. Přiznám se, že by mne nenapadlo, že mě některý autor tak nadchne pro konkrétní psychologickou disciplínu, jako tito autoři. Po mém soudu jde o skvělou ukázku toho, jak by měly vypadat skutečně dobré univerzitní učebnice.

Nakonečný, M. (2009). Sociální psychologie (vyd. 2., rozš. a přeprac). Praha: Academia.

Učebnice sociální psychologie z českého prostředí nabízí podobnou strukturu jako Hewstone a Stroebe, ale je odlišná v několika bodech. Je to „česká učebnice“, tedy méně výzkumná a evoluční, více faktografická a výkladová; člověk se zde neučí vývoj myšlení, ale „na zkoušku“, což ale nemusí být nutně špatně. Na textu je vidět výrazné hodnotové kotvení autora i to, že sociální psychologie není „jeho“ téma (jak sám píše v úvodu), že ji vykládá často pohledem tu vývojové psychologie, tu psychologie osobnosti. Tento mezioborový přístup je pak pro čtenáře stimulující a propojující s dalšími oblastmi psychologie. Velkým nedostatkem je ale typografické zpracování celého textu.

Seligman, M. (2013). Naučený optimismus. Beta-Dobrovský.

Jestli Seligman něco umí skutečně dobře, tak je to popularizace a přemýšlení o věcech, které vypadají bláznivě. Oproti novějšímu Vzkvétání mám pocit, že je kniha méně sebe vychvalovací a více se soustředí na presentaci základních výsledků vedoucích k formování pozitivní psychologie. Příjemné je, že se hodně opírá o výzkumná data a odkrývá metodologii svých postupů. V českém prostředí by bylo třeba jednotlivé testy adaptovat (což dělá doc. Slezáčková), takže takto v knize mohou být výsledky zavádějící, protože jde o prostý překlad. Klíčové ideje jsou ale postavené jasně a srozumitelně. Zatímco Daniel Kahneman věří, že optimismus je vrozený (Myšlení rychlé a pomalé), Seligman je více diferencovaný a nabízí přístup alespoň částečné úpravy této životní orientace související s interpretací událostí, které se nám v životě stávají. Pro mě důležitá myšlenka — negativní přístup, rozebrání, kritika, znevěrohodnění postupu nevede k výsledku, jen k ukončení procesu. Pro kreativitu je třeba vysokého optimismu a až v závěrečné fázi kreativního procesu kriticky evaluovat. Opačný postup je zhoubný a neproduktivní.

Brezinka, W. (1996). Filozofické základy výchovy. Zvon.

Brezinka si klade otázku, kde se mohou brát hodnoty ve společnosti, která si sama říká postmoderní, postfaktická (s tímto pojmem Brezinka samozřejmě nepracuje, ale jeho význam a dopad na výchovu jasně vnímá), ve které se nemůžeme opřít o jednotící linku náboženství nebo státního rozhodnutí. Upozorňuje také, že hodnoty, na kterých jsme schopni se shodnout, jako je výchova k demokracii či výchova k uskutečňování svých cílů ve shodě s obecným blahem, jsou natolik široké, že není možné je za cíl vzdělávání vůbec považovat. Brezinka věří v univerzální hodnoty lidství, které jsou pro něj spojené s židokřesťanskou kulturou. Současně zdůrazňuje význam rodiny jako místa hodnotové formace jedince a centra výchovy.

Buber, M. (2019). Biblický humanismus. Malvern.

Soubor esejů či přednášek od Martina Bubera ho ukazuje nikoliv jen jako filosofa, ale také jako člověka promýšlejícího biblickou tradici ve svém životě. Právě spojení židovství a jeho dialogické filosofie je mimořádně zajímavým východiskem pro analýzu většinou známých textů, ke kterým ale Buber přistupuje nezvykle, hluboce, systematicky. Jestliže některá jeho díla mají charakter určité přelétavosti, tak v této knize se profiluje jednoznačně jako intelektuální systematický exeget. Jako člověk spojující spiritualitu a filosofické myšlení do jednoho, integrujícího celku specifické hermeneutiky, kterou nelze učit jinak než společným přemýšlením.

Lakoff, G., & Johnson, M. (1999). Philosophy in the flesh: The embodied mind and its challenge to western thought (Vol. 640). New York: Basic books.

Tuto knihu mi doporučil doc. Šíp s tím, že si ji musím přečíst. Můj první dojem z četby tohoto opusu (640 stran) je podobný jako u jiných knih z jeho doporučení — neobvyklé, neuchopitelné, náročné, nepochopitelné, provokující. Vyžadující ještě jedno nebo dvě pečlivá čtení, která ukáží, co za cenné podněty se v ní skrývají. Jeho doporučení jsou vždy zajímavá a dobrá, ale nejsou zadarmo (stejnou cestu jsem měl k Lakoffovi a jeho textu Ženy, oheň a nebezpečné věci, kterou jsem četl už asi pětkrát a stále v ní nacházím nové věci). Proto zatím jen první náznaky. Podle autorů je celá filosofie závislá na těle, musí být kompatibilní s kognitivními vědami druhé generace, což většina filosofických přístupů není. Autoři většinu knihy analyzují různé filosofické koncepce z hlediska metaforické struktury, čímž se snaží nabídnout určitý nový neobvyklý pohled na to, jak „uvnitř sebe samých fungují“. Metafory jsou zajímavou cestou pod povrch běžně viditelného, jsou klíčem k pochopení toho, co znamená myslet, respektive jako myslíme (s čím souhlasím). Za slabou stránku je možné považovat některé nepříliš přesvědčivé konstrukce metafor, a především jejich nevyváženost — jak se píše o Kantovi (skvělá formální analýza metafor) a Chomském (kritika východisek, metafory jsou v pozadí, je vidět, že Lakoff se zde vyrovnává sám se sebou) ztěžuje jednoduché čtení nebo pochopení celého textu. Pro mě určitě nejnáročnější kniha letošního roku na čtení, ale také jedna z nejzajímavějších. Určitě bych ale nechtěl být jejím překladatelem. Čtení mi komplikovalo to, že jsem text četl v epub formátu.

Kleon, A. (2012). Kraď jako umělec: 10 věcí, které ti nikdo neřekl o kreativitě. Jan Melvil Publishing.

Kratičká, jednoduchá a vlastně poměrně povrchní kniha o kreativitě. Osobně mě téma tvořivosti ale přitahuje dlouhodobě a mám pocit, že se mu v českém školním prostředí věnujeme poměrně málo. Autor nabízí celkem deset rad, které je třeba při cestě za kreativitou udělat. Zaujali mě dvě, které mají větší hloubku, než jak asi znějí. Tou první je, že esencí kreativity je škrtání. Musíme se nebát škrtat — věty v eseji, kapitoly v knize, postupy, které nevedou k cíli, předměty, které neradi učíme. Pracovat s širokou paletou je výhodné, ale musíme umět zužovat. A druhý bod je také praktický — s kritiky se nevyplatí vést disputaci, pokud není jasné, že jim jde o vaše blaho; většinou o to nestojí, chtějí vás pošpinit, shodit, ukázat, že nejste lepší než oni. Jsou strážci obecné pravdy a oborovosti, čímž objektivizují svou kritiku, zakrývající vlastní problémy. Vést nekonečné polemiky, že člověk není idiot je zničující — možná obhájíte jedno dílo, ale ztratíte tah na branku, energii, chuť. A to za to nestojí. To ale neplatí pro zpětnou vazbu, které jde o vás!

Kleon, A. (2014). Ukaž, co děláš!: 10 způsobů, jak sdílet svou kreativitu a nechat se objevit. Jan Melvil Publishing.

Krátká kniha navazuje na Kraď jako umělec a také se věnuje kreativitě. S sebou si nese velkou dávku „amerického“ patosu úspěchu a budování brandu, jednoduchých rad a především přesvědčení, že sociální média jsou zásadním nástrojem zlepšující svět, vedoucí k rozvoji kultury a vzdělanosti, což je étos dnes už poměrně problematický. Přesto nabízí několik zajímavých postřehů směrem ke kreativitě. Úspěch podle Kleona je fixovaný na kreativitu uskutečňující se v každodennosti — roční nebo měsíční plány příliš nefungují, ale je nutné se soustředit na práci každý den. Kleon věří, že většina kreativity je spojená s pracovitostí. Představa tvůrčího člověka, ze kterého izolovaně prýští nápady je mylná. Tvořivost je spojena s pracovitostí. Rád bych zmínil ještě jednu zajímavou věc — autor říká, že má smysl dělat i průměrné věci, protože pokud s nimi nezačneme, nezlepšíme se. I průměrné věci, jakkoli jsou od těch opravdu dobrých nesmírně daleko, jsou důležité. Jsou cestou ke zlepšování. Lidé, kteří věří, že vytvoří geniální dílo bez desítek průměrných před ním, málo kdy něco skutečně udělají.

Krimstein, K. (2021). Tři útěky Hannah Arendtové. Oikoymenh.

Hannah Arendtovou považuji za svoji oblíbenou autorku, vznikl o ní skvělý film a Krimsteinův komiks vydaný prestižním nakladatelstvím Oikoymenh (!) se snaží její život ukázat z širší perspektivy. Zasazuje ho hodně do židovského prostředí (možná více, než optikou děl chápe nezaujatý čtenář), ukazuje ji jako ženu v centru kulturního prostředí, ale také jako člověka bolesti, starostí, mimořádné pracovitosti, touhy po pravdě. Udělat komiks, který není karikaturou, ale kvalitní a čtivou životopisnou črtou není snadné, ale myslím, že se to tomuto textu povedlo. A otevírá otázku, zda bychom dějiny filosofie nemohli více učit třeba právě takto. Myslím, že pro velkou část studentů by to byl dobrý úvod, na kterém by bylo možné stavět práci s díly autora. Byť se přiznám, že skutečnost, že je zde Heidegger vylíčen jako padouch a Arendtová jako hrdinka mi plnou spokojenost s vyvážeností textu nepřináší.