Michalovy čtenářské inspirace za leden až duben

Vzhledem k tomu, že jsem v posledních týdnech dostal několik pěkných zpětných vazeb na své „čtenářské deníky“ (že podle nich někdo dokonce čte) pokusím se nabídnout pohled na to, co jsem četl první čtyři měsíce roku 2022. Neboť to není krátký časový úsek, tak se pokusím postupovat méně systematicky, ale více synteticky. Věřím, že některá přečtená díla mohou zaujmout i další čtenáře, nejen mne samotného.

Leden

Za leden jsem přečetl zajímavý mix pedagogiky a filosofie. První knihou je Hejdánek: Nepředmětnost v myšlení a ve skutečnosti, je dílo, která mi otevřelo obzory v tom, jak přistupovat k vymezování pojmů a k definování konceptů nejen ve filosofii, ale především v pedagogice. Velice dobře napsané, inspirativní, stručné a jasné pojednání by si měl přečíst i každý informační vědec. Heidegger a jeho Hegelovo pojetí zkušenosti, je ukázkou systematického promýšlení východisek. Myslím, že to je jeden z úkolů filosofie — hledat, z čeho vycházíme, abychom o tom mohli hovořit. Hanušová a kol. napsali knihu Chtějí zůstat nebo odejít?, což je výzkumná publikace, která si určitě zaslouží více než jednu větu. Ale přesto — jde o zajímavý vhled do sociologie instituce školy a analýzu jejího vlivu na formování spokojenost, ale i představ a interakcí učitelů. Hloudek a kol. připravili nesmírně inspirativní, prakticky orientovanou, knihu Socio-kulturní animace, což je sociálně pedagogický přístup se silně integrujícími prvky osobnosti (tělesné-duševní-duchovní, důraz na hledání smyslu atp.), o kterém se u nás stále moc nemluví. A knížečka Čapek: Uč jako umělec, pro mě byla sondou do toho, co na tomto autorovi všichni mají, nebo co proti němu mají. Udělat si po přečtení názor není těžké.

Únor

Únor byl pro mne ve znamení objevení Naděždy Pelcové, české filosofky výchovy a záměrné pokračovatelky odkazu Radima Palouše. Zatímco média hodně ukazují z Karlovy univerzity Annu Hogenovou či Terezu Matějčkvou, tak myslím, že docentka Pelcová je autorka mimořádně zajímavá, citlivá, hluboká a přitom mediálně zapomenutá. Četl jsem od ní Vzorce lidství, Filosofická a pedagogická antropologie a Fenomén výchovy a etika učitelského povolání. Číst všechny tři rychle za sebou není asi úplně dobrá strategie, ale jednoznačně platí, že autorka nabízí citlivé analytické vhledy do dějin a struktur myšlení konkrétních autorů, dokáže budovat konstrukty, na kterých odpovídá na složité otázky a současně postupuje se zvláštní diskrétností, skromností a jemností, která filosofům někdy může chybět.

Další dvě knihy jsem četl už po druhé. Strouhlova Teorie výchovy mi při prvním čtení nepřišla jako zajímavá četba, ale druhé čtení bylo mnohem hlubší a myslím, že autora lze směle zařadit mezi kvalitní postmoderní filosofy výchovy, kteří do českého myšlení přinášejí méně obvyklé frankofonní autory. Jednosměrné odpovědi na složité otázky jsou vždy zkreslené, každá jednotlivá filosofie je redukcionalistická a jen společně mohou tvořit harmonii. Průchova Moderní pedagogika sehrávala konkrétní společenskou úlohu v počátcích formování pedagogiky po změně režimu, ale moderní na ní v dnešním slova smyslu není nic.

A spíše ze zvědavosti jsem prolistoval knihu nového vedoucího ÚPV Romana Švaříčka (gratuluji!) a Kláry Šeďové Učební materiály pro kvalitativní výzkum— text základní, určený pro bakalářské studenty, ale dobře strukturovaný, promyšlený a dobře sloužící svému účelu. Myslím, že jde o hezky udělaná skripta, která jistě dobře poslouží.

Březen

V březnu mám zapsané čtyři velice nesourodé knihy, z nichž každá by si zasloužila dlouhý komentář. Jedlička, Koťa, Slavík napsali obsáhlou učebnici Pedagogická psychologie, doplněnou vtipnými ilustracemi. Dobře kombinují kanonický výklad důležitých pojmů s vlastními postupy, myšlenkami, konstrukcemi. Především Jan Slavík knihu přenáší z pole učebnic do tvůrčího filosofického prostoru. Možná jsem trochu zaujatý pro toho českého filosofa výchovy, ale text místy působí jako příprava kulis a kontextů pro jeho hluboký analytický ponor, který by v časopiseckém formátu zdaleka tak nevynikl.

Heidegger a jeho text Nietzcheho výrok “Bůh je mrtev”, je ukázkou špičkového analytického uvažování, hledání toho, co znamenají jednotlivé pojmy. Současně ukazuje, v čem je třeba překonat Nietzcheho, jako jednu z nejvýraznějších osobností moderního evropského myšlení. Scharmen a jeho Space Forces, který dokládá, jak věda a technika ovlivňují kulturu, že dělení na dva odlišné světy, je falešné, že žijeme ve společném epistemicko-estetickém poli.

Arendtové Život ducha, je filosofické pojednání, které se čte téměř samo. Jde o první díl, druhý do češtiny stále přeložený nebyl, z třetího stihla Arendtová jen první stránku. Píše lehce a srozumitelně, snaží se ukázat, co je to mysl. Postupuje přitom dialogicky, proplétá, integruje, vtahuje do praxe života autory od Sokrata, přes Kanta po Heideggera a nevyhýbá se ani literárním exkurzům.

Duben

Dubnová četba je hodně nesourodá, ale přitom snad inspirativní a něčím silně nesena velikonočním časem. Jana Šmardová napsala dvoubarevnou knihu Co nás učí nádory, ve které analyzuje koncepty spojené s chováním buněk a nádorů na mechanismech fungováním společnosti. Ke společnosti je autorka velice kritická a snaží se upozornit na to, že zvolnit a spolupracovat nebo nebýt egoistickými, je pro civilizaci zcela zásadní. Erazim Kohák se ke mne v posledních měsících dostal opakovaně a nikdy ne v pozitivním slova smyslu, ale jeho Domov a dálava je obsáhlý text napsaný čtivě, nabízí spoustu zajímavých sond a exkurzů, byť na úkor jednotící linky. Dílo je silně ovlivněno náboženským předporozuměním Koháka, které se promítá do hodnocení historického i filosofického, což je zajímavé, ale více než kontroverzní.

Ladislav Heryán v rozhovorech Země bez obzoru dokládá, že nemusí jít jen o jednoduchý žánr, ale že i v tomto formátu je možné jít do hloubky. Jde o pozoruhodnou aplikaci principů kritického myšlení v biblistickém poli. A i teologicky běžně vzdělaný čtenář zde může být překvapený. Kruml v rámci edice Minice napsal Vězeň to má spočítané. S panem kolegou jsem nedávno strávil hodinu ve vzájemném hovoru a bylo to příjemné, stejně jako kniha věnující se teorii her, respektive jejich popularizaci a zarámování aplikacemi do různých oblastí — od literatury, přes biologii až třeba po hon na zajíce a jeleny.

A co jste četli zajímavého vy? Máte něco, co by stálo za sdílení?