Michalův podzimní semestr 2024

17 min readDec 31, 2024

Když hledám, čím rámovat toto ohlédnutí, napadají mě tři momenty, které vnímám pro svoji reflexi jako důležité a které bych rád vtisknul do úvodu. Někdy mám pocit, že jsem hodně roztěkaný a dělám různé věci na různých projektech, předmětech a tématech zaráz. Tento semestr pro mě byl spíše kondenzujícím soustřeďujícím se na velice omezený okruh problémů, které jsou navíc společně propletené.

Asi klíčová pro mě byla letní cesta po německých městech — celkem jsme navštívili 18 muzeí a galerií, pět dómů a nespočet kostelů, jednu zoologickou zahradu. Jednu katolickou a jednu luteránskou bohoslužbu. To vše v pěti německých městech. Přišlo zajímavé bylo mapovat vztah romantismu a osvícenectví k současnému myšlení a kultuře. Podstatná část mého psaní a přemýšlení se pak vracela k tomuto tématu — kde v našem vztahu k technice je přítomný diskurs osvícenectví a kde převládá romantismus, má pro nás technika skutečně jen instrumentální rozměr nebo tvoří určitou formu implicitního náboženství? Nečteme chápání techniky v edukaci mylně, když se domníváme, že budeme dominantně vzdělávat v osvíceneckém diskursu racionálního poznání? Je trochu paradoxem, že toto téma ovlivnilo hodně mých textů, ale z výzkumné metody, kterou jsem na cestě používal jsem prakticky ještě nic nenapsal (ale až budu mít čas, … tak stejně nenapíšu a nechám si to jako dovolenou, dovolené jsou důležité) a publikačně nevytěžil.

Silně mě ovlivnila práce pro Českou křesťanskou akademii v Brně, kde jsme připravili diskusní panel o synodalitě (vyšel jako pořady na Proglasu — první díl a druhý díl), který jsem moderoval, což byla dost zajímavá zkušenost.

O vztahu spirituality a AI jsem měl možnost diskutovat ve Veritikále na ČRo Plus) a také jsem něco málo napsal na Christnet (Obtížnost synodálního procesu: mezi křesťanstvím nejistoty a jistoty, Digitální wellbeing jako podmínka spirituality v technizované době, Synodalita jako cesta objevování hodnoty periferie a Stát se dítětem jako naděje a autenticita synodality). Celkově jsem se na Christnet více vrátil autorsky, což vnímám jako pro sebe osvěžující a příjemnou věc. Chtěl bych poděkovat všem, se kterými jsem na tématech pracoval, hlavně ale Josefovi Hurtovi za důvěru a pozvání do ČKA.

Odborně mám dojem, že jsem se díky textům, co jsem napsal, vrátil k profesní identitě teologa, nebo možná lépe — věnoval jsem se jí nejvíce (v tvůrčí rovině a vlastně i v četbě) než dříve. Je to příjemný koníček se zajímavým akademickým, praktickým i spirituálním dopadem. Jen jsem se posunul ke zcela jiným disciplínám, než jsem měl kdysi v plánu — ale to už jsem psal pro jaro (Původně jsem se zaměřoval na fundamentální teologii a liturgiku, nyní se mnohem více soustředím na sociální teologii a spirituální teologii — což asi není úplně praktické vzhledem k mým ostatním dovednostem, ale co už. Takové to prostě je, nedá se nic dělat — nebo dá, ale nechci...).

Vlastně velká část věcí, které jsem zkoumal se věnovala právě tomu, jak se k technologiím jako lidé vztahujeme, jakou roli mají v našich životech, jak o nich přemýšlíme, jak se jimi necháváme ovládat nebo jak je ovládáme. A současně toto nahlížení chápu v kontextu opuštění entitních představ o světě, světě pevných škatulek a kategorií. Myslím, že jde o téma stále relativně málo reflektované a doufám, že se mu budu moci věnovat ještě nějaký čas dále.

V rovině návrhu školy je toto neentitní pojetí jasně patrné v návrhu školy ve Staré Boleslavi, kterou dělá CHYBIK + KRISTOF a kde mám možnost dlouhodobě školu (a vlastně nejen tuto) konzultovat. Je to jeden z nejpříjemnějších koníčků, které si člověk může dopřávat a současně to nezabere moc času. A je hodně zajímavé vidět to, jaké nepříjemnost nebo kontrmelce se ukáží od návrhu k finální stavbě. A děkuji kolegům, že mě nutí školu promýšlet jak systémově (úroveň obece, školy, třídy, jednotlivce), tak na úrovni jednotlivých připomínek zřizovatele.

Určitým způsobem podobná pak byla práce na AIDIG pro NPI ČR (viz níže), který je realizovaný jako metodicko-edukačních projekt postavený na konceptu digitálního kurátorství a (možná) kulinářských metafor.

Tak jak rok 2022–2023 pro mě byl hodně nesený informační gramotností a AI gramotností, tak mám pocit, že letos na podzim jsem se dokázal zase určitým způsobem (interdisciplinárně) — výzkumně, aplikačně, pedagogicky, popularizačně zaměřit na jedno téma a jít v něm do hloubky a detailu, což je vždycky radost. A tímto směrem přemýšlet mě rozvíjelo a bavilo.

Jsem rád, že se uskutečnila procházka po Brně (s velkým díky Daniele Ryšavé a Magdaleně Bohuslavové) a moc rád jsem mluvil na KISKforu, byť si myslím, že zadané téma jsem nedodržel vůbec.

Publikace a konference

Letošní půl rok byl na vycházení publikací skoupý. Nevyšlo mi skoro nic, ale snažil jsem se hodně psát (to je to nespravedlivé dělení na podzim a jaro). Asi nejdůležitější publikací byla kniha Philosophy of Education in the On-Life Era: The Journey Towards a New Conceptualization of Learning. Má 502 stran, vyšla v angličtině a v první půlce vychází z mé disertační práce, v druhé pak rozvíjí navazující témata — především vztah edukace, technologií a spirituality; kritický přístup k edTechu a informační gramotnost.

Z časopiseckých věcí vyšly jen dva texy:

Umělá inteligence a její spirituálně-teologická reflexe je prvním publikovaným projektem (časopis Verba Theologica) v rámci mého širšího výzkumného záměru, kdy se snažím dívat na umělou inteligenci jako na fenomén, ke kterému se můžeme a musíme vztahovat také nábožensky a teologicky. Druhá navazující studie už prošla recenzním řízením a třetí se v něm právě nachází.
Ne-entitní konceptualizace jako přístup v sociální pedagogice — vyšla v časopise Sociální pedagogika, takže z ní žádné body nebudou, ale je druhým textem ze tří, které se snažily ukázat význam ne-entitního přístupu ve filosofii edukace a informace (první článek vyšel v ProInflow a druhý vyjde v časopise Pedagogika, snad ještě letošním čísle).

Pokud jde o konference, tak ty jsem také nějaké stihl:

Aktivní metody výuky: Tvorba interaktivních materiálů jako forma reflektivního učebního zážitku
Conference New Media Pedagogy 24: Artificial intelligence metaphors for students as a basis for developing AI literacy
INFINT 2024: Kreativita a AI: mezi (neo)romantismem a (post)osvícenectvím
Dobrá praxe: Digitální portfolia jako nástroj profilace studujících (nejen) vysokých škol
Diskuzní panel: E-learning v praxi III.: Hybridní výuka a well-being vyučujících
Diskuzní panel: Dobrá praxe 2024
WS na ZČÚ: Co je AI gramotnost u studujících a vyučujících vysokých škol?
WS pro ukrajinské akademiky: Výzvy současného školství v kontextu vědy a praxe

A každá z akcí byla něčím zajímavá nebo milá. NMP24 je určitě nejprestižnější a hodně výběrovou konferencí a velice si vážím toho, že jsem tam mohl být. A pak jsou zde konference silně postavené na sociálních vazbách: Aktivní metody výuky byly návratem k TAČR projektu s CSVŠ, INFINT vnímám jako míst s vazbou mezi informačními vědci ve střední Evropě a velice si vždy vážím pozvání (a toho, že jsem opakovaně zvaný přednášející) od Jely Steinerové. A také interakce s kolegy z Plzně byla postavená na osobních dlouhodobých vztazích, jakkoli specificky konference Dobrá praxe pro mě byla úplně novým prostředím, byť velice přejemným.

A ještě tradiční pohled na citační ohlasy v Google Scholar ukazuje, že letošní rok byl mým citačně nejsilnějším (poprvé mám přes stovku ohlasů za rok — asi ještě nějaké přibudou):

Užil jsem si ale také konference, na kterých jsem nemluvil a mohl se jen vzdělávat — to jsem si dříve moc nedopřával a nyní jsem tu příležitost měl hned třikrát: Learn & Tech (děkuji za pozvání Tomáši Langerovi za pozvání), Učitel In (děkuji Lucii Rohlíkové za pozvání a také za velice příjemnou předkonferenční edTech večeři) a „Nárys didaktiky“ Josefa Maňáka: příklad systémového přístupu v didaktice (děkuji Tomáši Janíkovi za možnost pozdější registrace).

Po skončení doktorátu stále trochu hledám, kde a jak se vzdělávat, aby to bylo dobré, mělo to smysl a koncepci a tak vůbec. Dávám si to jako jeden z úkolů na příští rok se v tom nějak najít. Když čtu a vidím, jak se studující ISK učí a rozvíjejí, cítím, že bych měl také a více, než to dělám doposud.

Co jsem učil

Podzim je pro mě učebně méně náročný než jaro, takže si můžu více užívat učení toho, co mě baví. Současně ale platí, že jakkoli „pravidelný rozvrh“ nevypadá tak náročně, tak každý týden bylo něco navíc, občasného, doplňujícího. Na druhou stranu v tom mám asi podobný pocit, jako Augustin z Hippo — ať budu asi dělat jakýkoli mix projektů, vědy, popularizace a učení, bude pro mě identita učitele nejdůležitější (což neznamená, že to umím nebo dělám dobře, jen že je to pro mě zásadní).

Pokud bych měl vytáhnout nějaké — pro mě důležité — momenty učení, tak by to bylo:

Vzdělávací technologie — letos jsem je poprvé učil bez stálého cvičícího, kterého nahradili hosté. Chtě bych poděkovat Týně Kalmárové za to, že to tak dlouho vydržela i všem, kdo se v předmětu letos objevili — Monice Macháňové, Kláře Pirklové, Romanovi Brückovi a Janu Vokřálovi. Kurz pro mě byl nový právě v té dynamičnosti a současně v tom, že jsem ho letos celý postavil na lekcích s Mentimetrem; s ambicí toho možná méně znalostně naučit, ale více pracovat s aktivizací a s tím, že jsem měl účast většinou 1:1 online a offline přítomné studující. Ale nepovedla se mi úplně organizační rovina kurzu. Snad příště.
Od údivu k poznání: srovnání výzkumu přírody a společnosti je pro mě něčím hodně srdcový předmět, protože se bavíme o knihách, které mám rád. Jde o klasický seminář, kde se čte, odevzdává příprava a diskutuje o textech. A zdá se, že i zde bude potřeba příští rok nějaká edukační inovace, aby to studujícím dávalo smysl a měli vyšší schopnost se zapojovat.
Digitální wellbeing: jak žít v online a přitom neztratit rovnováhu je kurz, který učím s Danielou Ryšavou a který má pozoruhodně nevýhodný formát poměru ceny a výkonu, ale podle mě zásadní dopad na to, co si z něj studující odnášejí, jak dokáží o některých věcech přemýšlet a jak sami na sebe pohlížejí. Je to kurz, který měl letos dvě seminární skupiny (pro velký zájem) a současně mě jeho učení hodně rozvíjí a baví.
Fyzika, filozofie, myšlení představuje kurz, který funguje už třicet let a já měl letos možnost do něj nastoupit s profesorem Janem Novotným. Kurz byl zajímavý tématy, studujícími na seminářích i prostředím. Přiznám se, že učebna, ve které jsem strávil podstatnou část svého pregraduálního studia a hodina po svém prvním cvičím z Mechaniky (za což on nemůže), pro mě byli něčím stresující a tísnivé. Ale překračující. Současně učit s takovým intelektuálem, jako je Jan Novotný, by chtěl každý.

Je radost učit s těmi, od kterých se můžu současně učit já. Tandemové učení je pro mě skutečně něčím, co bych si rád nechal a rozvíjel dále. Jsem vděčný všem, se kterými jsem měl možnost kombinovaně něco učit (tento semestr to byli kolegové z CORE100, Pavlína Mazáčová, Daniela Ryšavá, Simona Kramosilová a Jan Novotný).

Z osobních učících zážitků pak nemůžu vynechat možnost učit na Lékařské fakultě jednu přednášku z kurzu Vědecká příprava III — přednáška. V kontext ostatních předmětů může jedna hodina působit banálně, ale zdá se, že to bude základ nějaké širší spolupráce a především — učit na Lékařské fakultě pro mě znamená učit na fakultě, kde působil mnoho let můj dědeček, asi nikdy nevyslovený archetyp určitého akademika, který žil v rodinné tradici a já mohl vstoupit znovu do toho prostředí na „jeho“ fakultě.

Současně jsem v kurzech, ve kterých tutoři hrají určující roli a bez nichž by nebylo možné je provozovat. Většina z nich tutoruje kurzy hodně autonomně a současně jemně upozorňují na věci, které jsou nedomyšlené a nedotažené, na to co jsem zapomněl nebo neopravil. Jsem za to moc vděčný a současně se omlouvám, pokud je toho někdy více nebo jsou věci dodávané na poslední chvíli. Rád bych jim tímto za jejich práci poděkoval a to především:

Kurz práce s informacemi: Daniel Marek a Jana Ševčíková
DigcompEdu: Viktorie Blahová a Anna Porubanová
MOOC: learning online: Nikola Svobodová
Digital competence development course: Lucie Kratochvílová

Jen tak z dálky jsem se díval na kurzy Learning design: teorie a praxe, který učí Klára Pirklová a Praktikum online tutora, které vedou Dominika Šolcová a Simona Kramosilová. Se Simonou mám na starosti ještě Learning design, který tedy dominantně táhne ona, ale jsem rád, že se díky tomu můžu objevovat i v distančním studijním programu.

A jsem rád, že jsem mohl také párkrát vzdělávat učitele při práci s AI, kontakt s nimi je pro moji univerzitní výuku i psaní nezastupitelný.

Co jsem (alespoň trošku) učil nebo jinak participoval:

CORE053 Kurz práce s informacemi; CORE100 AI revoluce: umělá inteligence jako příležitost i hrozba pro společnost ; DESB54 Learning design; ISKB20 Seminář k bakalářské práci: tvorba odborného textu; ISKB26 Výzkumný seminář; ISKB58 Od údivu k poznání: srovnání výzkumu přírody a společnosti; ISKB78 Praktikum online tutora; ISKB80 Digitální wellbeing: jak žít v online a přitom neztratit rovnováhu; ISKED05 Pedagogická praxe; ISKED06 Komisionální zkouška Studia pedagogiky pro e oboru IS a informatiky; ISKED07 Reflektovaná pedagogická praxe; ISKM04 Seminář k diplomové práci I: Východiska a metodologie; ISKM08 Seminář k diplomové práci II: Struktura projektu; ISKM13 Seminář k diplomové práci III: Tvorba textu; ISKM14 Seminář k diplomové práci IV: Finalizace textu; ISKM15 Diplomová práce; ISKM20 Výzkumný seminář; ISKM31 Vzdělávací technologie; ISKM45 Pedagogická psychologie pro informační specialisty; ISKM57 Reading Seminar: Educational Technology and Learning Society; ISKM58 Online vzdělávání: od designu k praxi; ISKM61 MOOC: learning online; ISKM95 Learning design: teorie a praxe; KISKED05 DigCompEdu: Jak smysluplně rozvíjet digitální kompetence učitele i žáků;KPI33e Digital competence development course; KPI55 DigCompEdu: Technologie ve vzdělávání; PřF:F3011 Fyzika, filozofie a myšlení 1

Z diplomových prací, jsem měl na starosti pouze dvě obhajované v září a obě magisterské:

Petra Vykouřilová: Metafory o technologiích a učení: analýza metaforičnosti v EdTechových časopisech
Hana Bělochová: Osobní vzdělávací prostředí optikou kritické pedagogiky, konektivismu a sociálního konstruktivismu

Ale píše se mnou aktuálně docela dost hodně zajímavých diplomantů, na jejichž závěry prací se hodně těším. Tak jako skoro každý rok mám pocit, že část z nich je v tom co dělá kompetentnější než já a mojí rolí jest je spíše pouze podporovat nebo se ptát.

Projekty

Podzim byl pro mě ve znamení projektů — jak jejich realizace, tak psaní. Hodně času a zajímavého přemýšlení mi zabraly dva TAČR projekty, které jsem s kolegy a kolegyněmi připravoval a promýšlel. A u jednoho si říkám, že pokud nevyjde, asi by mě dost bavilo se tématu věnovat bez projektu a rozpočtu, jen tak. Příprava byla náročná, cesta někdy kostrbatá a dotahování dlouhé, ale celkově to bylo opravdu rozvíjejí a zajímavé. I když je v tom dost času, šance na úspěch jsou malé a nemá to jako výstup žádný paper, mám pocit, že to dávalo smysl a něco jsem se tím naučil.

Pokud jde o univerzitní realizované projekty, tak jsem byl řešitelem projektů, které byly financovány univerzitou nebo fakultou:

Rozvoj digitálních kompetencí u studentů ISK
Creativity learning and information literacy
HyFlexLIS: HyFlex model v předmětech Digitální kompetence a Učící se společnost

Všechny tři směřují k tomu, aby výuka byla pestřejší, interaktivnější, kvalitnější, abychom mohli učit i to, co by se bez projektů finančně nevyplatilo a současně abychom získali zkušenost a schopnost vidět nějaké věci jinak a nověji. K tomu jsem měl možnost být v řešitelských týmech:

Design Thinking Action Lab: společnost a technologie
XI. Národní seminář informačního vzdělávání
Information Science as a Transforming Discipline
Inovace výuky jako nástroj pregraduálního rozvoje kompetencí informačních profesionálů pro 21. století
Sociálně-motivační efekt virtuální reality v distančním vzdělávání

Jsem velice vděčný všem, kdo mě v projektech mají — speciální díky patří Pavlíně Mazáčové za NASIV, kde jsem měl možnost moderovat nějaké sekce a být u všech příjemných věcí (což ale spadá na jaro) a Alžbětě Šašinkové za možnost být v jejím TAČR a doufám, že se dokážu příští rok zapojit intenzivněji.

U konferencí jsem zmiňoval Aktivní metody výuky, což byla po projektová konference projektu Osobní vzdělávací prostředí vysokoškolských studentů zdravotnických oborů a velice mě potěšilo, že jsem se mohl s kolegy znovu vidět.

Zvláštní místo pro mě měla spolupráce s NPI ČR na projektu AIDIG, kde vytváříme kurátorsky koncipovanou podporu pro vzdělavatele vzdělavatelů na téma DigCompEdu, což jsem rád, že jsem měl možnost se k tématu vrátit znovu ho promyslet a užít si kurátorský přístup k tématu. Zde bych měl dvě speciální poděkování za vloženou důvěru. Ondřeji Neumajerovi za důvěru, že to celé vznikne v rekordním čase (a důvěru v můj úsudek), a také za svobodu a podporu, kterou jsem v e způsobu zpracování dostal.

A Daniele Ryšavé, za to, že v projektu byla (je) se mnou, a že velkou část výstupů odpracovala a odpřemýšlela, dávala mi zpětnou vazbu, a také za to, že na ní hodně stála i praktická organizace jde za ní. Výstupy se nyní blíží finalizaci a doufám, že do konce ledna budou online. Mám asi dlouhodobě slabost pro krátké projekty, které jdou časově i zdrojově na krev, kde je třeba být rychlý, kde věci vznikají po cestě, ale kde se sní, věci se dělají větší a nároční, než by musely, a za člověkem jsou (budou, doufám) vidět nějaké výstupy.

Co jsem četl

Myslím, že mám docela (pro sebe) dobře rozdělený poměr přečtené poezie (chtěl jsem jí číst více než minulý půl rok, a to se mi povedlo), prózy (byť té bylo ale relativně málo) a odborných textů, Do nich počítám i texty od Thoreau, což má nějaké hlubší důvody. U odborné literatury je zřejmé, že jsem se hodně soustředil na čtení teologických věcí, a to hlavně jezuitských, což vůbec nebyl záměr. Ale zdá se, že intelektuální formaci z gymnázia se člověku utíká asi složitě. Současně mi to dávalo velký smysl ke dvěma svým publikačním okruhům a také je to trochu návrat k teologickému profilu, což vnímám po nějaké době jako potřebné.

Odborné přečtené věci: Floridi: The Ethics of Artificial Intelligence; Pirklová: Learning design pro e a lektory; Rahner: O svátostech v církvi; Sokol: Člověk a náboženství; Trawny: Krize pravdy; Thoreau: Deník; Thoreau: Občanská neposlušnost a jiné texty o nesvobodě; Marx: Církev přežívá; Dawkins: Rozplétání duhy; Špidlík, Rupnik: Integrální poznání; Teilhard: Srdce hmoty; Špidlík: Katecheze o církvi; Artrichter: Duchovní a duševní; Šebek: Za Boha, národ, pořádek; Janík: Nedělní pedagogické krasořeči; Ratzinger: Ježíš Nazaretský II.

Z přečteného mě asi nejvíce zaujal Rahner, který má skutečně zajímavý styl přemýšlení, který je mi hodně blízký. Altrichter má kouzelně složitý jazyk spojující hudbu, poezii a relativně náročnou „esteticky orientovanou“ narativní teologii. A Thoreau je pro mě zásadní pro pochopení útěku do přírody z civilizace.

Poetické přečtené věci: Slíva: Ultima Thúlé, nejzazší zem; Malý: Zahrada s meruňkami, včelami a mandloní; Teplý a Vrbacký: Světlo a hmota; Blatný: Hledání přítomného času; Čapek: Skoro modlitby; Blatný: Tento večer; Malý: Atlas bytostí; Blatný: Melancholické procházky; Džibrán: Slzy a úsměv; Blatný: Paní Jitřenka; Eliot: Čtyři kvartety; Kerouac: Kniha haiku; Slíva: Bóje; Skácel: Hodina mezi psem a vlkem.

Zde mě jednoznačně nejvíce ovlivnil Blatný, mám pocit, že ve mě vytvořil až sentimentální vztah k místu, kde žiju a romanticky mě vztahuje k mému přechozímu bydlení v pavlačovém době. Po přečtení Blatného není nikdy pohled na zamlžené Staré Brno stejné, jako před tím. A samozřejmě Vít Slíva je člověk, se kterým jsem se setkal jako s vyučujícím (opět) na gymnáziu, a pro jehož poezii mám také jistý druh slabosti. Naopak svého času populární Džibrán mě nezaujal vůbec.

Románové a novelové přečtené věci: Soukupová: Nikdo není sám; Dvořáková: Pláňata; Hrabě: Horečka; Lednická: Šikmý kostel; Lednická: Šikmý kostel II; Topol: Anděl; Ledecká: Šikmý kostel III; Čapek: Válka s mloky; Topol: Chladnou zemí; Tolkien: Příběhy z nebezpečné říše.

České současné literární pole je zajímavé tím, že ho zcela opanovaly ženy. A trilogie Karin Lednické Šikmý kostel bych zvládl „intelektuálněji“ nebo „náročněji“, ale vlastně je to napsané skutečně dobře a uznání si to zaslouží. Vlastně něčím hodně zajímavá byla Válka s mloky, kdy Karel Čapek píše o mlocích úplně stejně, jako my píšeme o umělé inteligenci. Číst text touto optikou byl mimořádný zážitek.

Celkem mám za půl roku přečtených 39 knih a knížeček, ale nenašel jsem žádného svého „zásadního“ autora jako byli loni a předloni Murakami s Houellebecqem či Latour. Mám dohromady přečteno o knihu více než loni, ale nečetl jsem nic skutečně dlouhého. Výrazně jsem změnil poměr beletrie a odborného čtení.

Co jsem nestihl

Inovace kurzů, které učím jdou zoufale pomalu, jsem rád, že plním projektové termíny a nestíhám toho mnoho navíc (a závěry inovačních projektů tak budou hodně náročné). EdTechové profilaci se věnuji také podstatně méně, než by si zasloužila a myslím, že to možná bude nějaké větší téma jara, jak profilace vlastně více uchopovat a pracovat s nimi. Věnoval jsem se méně tutorům a turorkám, než jsem chtěl a měl, čímž se jim omlouvám.

Chtěl jsem přečíst více beletrie. Myslel jsem si, kolik toho nenafotím (fotím vlastně hodně rád a málo, potřebuji se na to nachystat a promyslet to) a nenapíšu na Instagram, ale místo toho, jsem skončil u fotek z Německa bez popisků někde ve Stroies. Smazal jsem si X z telefonu (původně na advent, ale asi ho znovu nebudu instalovat) a trochu se smiřuji s tím, že nestíhám sociální sítě, nemám žádný newsletter nebo něco takového. Chtěl jsem psát na RVP.cz články pro učitele, a nemám jediný a myslím, že jen tak žádný nenapíšu. A ne úplně moc a dobře jsem se staral o edTech profilaci.

Mohl a měl jsem stihnout o kousek více vědy (nápady jsou zatím jen v tabulce), a hlavně tvorby interaktivních osnov v ISu, které teď doháním, když už je vlastně po semestru, což je edukačně ne úplně dobře. Ale zase jich i část chystám na jaro.

Radosti a drobnosti

Radost mi dělalo tandemové učení — obecně mám pocit, že mi učení ve dvou (v různých konfiguracích a uspořádáních) velice vyhovuje a mám pocit, že často mí spoluvyučující docela významně kompenzují mé slabiny a věci, co neumím. Nabourává to současně pojetí učení jako monolitického diskursu, předávání jediné správné pravdy, což je pro mě v univerzitním vzdělávání zásadní. A současně se od nich dá dobře učit.
Radost mi udělal objev pragmatistického akčního výzkumu, což je forma výzkumu a edukace dohromady, kterou jsem tak nějak intuitivně dlouho dělal, ale nikdy jsem ji nedokázal pojmenovat. Až teď jsem ji díky TAČR projektům našel.
Radost mi dělala určitá tematická semknutost; zkoumání vztahu náboženství (v širokém slova smyslu — především implicitního) a techniky, proplétání teologie a informační vědy, kreativity a wellbeingu mi přišlo radostně objevující.
Radost mi dělalo, že jsem měl možnost se nějaké věci naučit (snažil jsem se osahat si prakticky základy formativního hodnocení, narativní metodologií v teologii, sestavováním projektových rozpočtů, posunout se v digitálním wellbeingu a zaujalo mě téma technologií podporujících prostředí pro učení), prošel jsem docela dost (na své poměry) galerií a museí, přečetl nějakou poezii a měl na podzim čas přemýšlet a trochu psát. V recenzních řízeních nebo v čekání na vydání je toho (subjektivně) nemálo.
Radost mi dělala setkání s lidmi na konferencích a dalších příležitostech; mám pocit, že se tak nějak přepínám do módu, ve kterém jsou konference intenzivně setkávací — se starými i novými kolegy.
Radost mi dělala Plzeň — byl jsem v ní na podzim dvakrát přes noc a bylo to příjemné, včetně všech akcí a setkání, na které to bylo navázané.
Radost mi dělalo i to, že mám pocit, že jsem se ve svém chápání a reflexi informační vědy nějak usadil, po více než 12 letech nějakého plácání se mám pocit, že jsem se stal svébytným informačním vědcem. Dobře — asi jako skoro u všech svých profesních profilů, to svébytným je dost podstatné, ale přece.
Radost mi dělala právě mě profilující svébytnost — myslím, že se mi nikdy nepodařilo (a asi jsem o to ani nikdy doopravdy nestál) zapadnout do nějaké ostré škatulky profesní identity, ale stále více mám pocit, že je to zdroj nějaké originality, semknutosti a že s tím nic dělat nehodlám. Jsem současně vděčný všem, kdo to tolerují a chápou, protože to není úplně jednoduché. Hodně jsem si to uvědomil na večeři v Plzni před UčitelIn, na Informačních interakcích v Bratislavě a na večeři s Petrem Vrbackým.
Radost mi dělali tutoři a tutorky — bez nich bych nemohl udělat ani polovinu toho, co se mi nakonec podařilo stihnout. A mají můj velký dík a obdiv. Rád bych se naučil s nimi pracovat lépe, více je podporovat a rozvíjet. A nebo pro to nachystat nějakou infrastrukturu.
Radost mi dělala spolupráce obecně — vlastně mě dost baví to vyvažování týmové práce, společného přemýšlení a ticha pracovny. Mám rád, když můžu sám přemýšlet, jít do hloubky a být ve flow z toho, jak se věci skládají dohromady. A současně k tomu, aby to bylo dobré a vyvážené vnímám, že potřebuji svoji fragmentárnost zasazovat do celku. A to se mi tento půl rok dařilo asi lépe než kdykoli před tím. Bylo to v dynamické rovnováze, alespoň tak mi to připadalo.

Myslím že základním mottem této reflexe by měla být — když to znovu po sobě čtu — vděčnost. Ty věci nejsou samozřejmé, často za nimi stojí konkrétní lidé, jich nasazení, péče, pomoc, objetavost. A nevím, zda jim vždy dost dokážu poděkovat. Vděčnost i za podmínky, prostor, důvěru.