Mí profesoři.. vzpomínky na univerzitní osobnosti

Nedávno jsem se s kolegy bavil o osobnostech, které jsme v průběhu svého vysokoškolského studia potkali. Šlo nám nikoliv o učitele nejlepší nebo nejvíce odborné, ale spíše o ty, jejichž osobnost či osobitost zásadně překračovala řád něčeho běžného. Domnívám se totiž, že právě tyto osobnosti tvoří určitý základní fundament akademické zkušenosti každého jedince, jakkoli třeba v době přímého studia mohl být zneklidněn jejich výstředností nebo neobvyklostí. Výběr není úplný, ale čistě eklektický a vlastně do značné míry závislý na tom, v jakém aktuálním kognitivně-kulturním rozpoložení se právě nacházím.

K napsání tohoto krátkého textu mě přivedla vzpomínka na spirituála Biskupského gymnázia v Brně, který mi — někdy v druhém ročníku — řekl, že jsem intelektuální samorost.

Výběr osobností, na které bych si na tomto místě rád vzpomenul jsem se nakonec rozhodl omezit dvěma parametry — vybírám některé zajímavé univerzitní profesory, kteří mě myšlenkově ovlivnili a současně přispěli k tomu, že můj akademický profil je dodnes nevšední a možná nepříliš snadno pochopitelný při pohledu z vnějšku.

Zkušenost s těmito osobnostmi považuji za zásadní. Představují (a i v době mého studia představovaly) určité referenční body, ale i prubířské kameny, body, ke kterým se člověk může kriticky diskusně vztáhnout, nechat se obohatit i vyhranit se. Někteří z nich jsou skvělí pedagogové (Velický, Dokulil, Zlatuška, Pospíšil), další osobnosti mimořádně pokorné a lidské (Novotný, Ambros, Halas), někteří jsou sebevědomí výstřední a originální (Pospíšil, Pala), jiní vynikají pečlivostí a pracovitostí (Janík, Černohorský), pro další je typické to, jak se celý život učí (Švec, Novotný). Vybral jsem pouze muže, neboť žena profesorka mě bohužel nikdy neučila.

Budu psát v minulém čase, protože se vztahuji ke svým studentským zážitkům. Současně bych rád zdůraznil, že (až na Karla Palu) jsou všichni doposud živí a velká část z nich doposud pedagogicky působí na svých univerzitách.

Martin Černohorský pro mne představoval nesmírně zajímavou osobnost, člověka srdečného a vstřícného, ale současně mimořádně náročného. Měl možná více než talent na fyziku jiné tři mimořádné schopnosti, kterých jsem si cenil — předně měl obrovskou intuici na zajímavá témata a problémy, kterých se dokázal držet a jít v nich do hloubky s mimořádnou poctivostí. Byl skvělý organizátor, a především člověk s obdivuhodnou vytrvalostí. Ukazoval, že věda není o izolované práci intelektuála, ale o schopnosti vytvářet společenství diskutujících lidí. A taková byla i jeho (náročná) výuka.

Jan Novotný pro mne nebyl primárně talentovaným učitelem, ale především dobrým člověkem. Neznám mnoho lidí, o kterých bych mohl říci, že člověku nikdy nebudou chtít ublížit nebo uškodit, i kdyby z toho měli velký prospěch, nebo mu vždy byli připraveni pomoci. Byl skvělým relativistickým fyzikem, matematikem, ale také filosofem. Je to právě on, komu vděčím za základní přístup k filosofii, která je pro mne vždy filosofií spojenou s určitou oblastí lidského zájmu. Diskuse a společná práce na tématech spojených s filosofií fyziky pro mne byla zásadní v mém dalším profesním směřování, ale také pro moje bytí mají silný lidský rozměr.

Bedřich Velický v prostředí fyziky působil jako zjevení svým vzhledem, hlasem, ale i pedagogickým přístupem. Propojoval skvělého fyzika, didaktika s intelektuálem, jehož jazyk a drobné kulturní odbočky od výkladu fyziky atomových soustav představovaly zážitek. Na prostředí Přírodovědecké fakulty byl specifický také důvěrou a zájmem, se kterým dokázal přistupovat k jednotlivým studentům. Nesl v sobě étos sporu o matematizaci světa, který vtěloval do fyzikálních oblastí, které přednášel.

Miloš Dokulil byl pro mne živoucí ukázkou dvou fenoménů. Předně byl mimořádným přednášejícím až s divadelním talentem, na kterém bylo patrné, že i po osmdesátce se na hodiny těší, připravuje se pečlivě, že do nich dává veškerou energii a zájem. Současně byl ztělesněním masarykovce, kterého člověk zná jen z literatury. Je představitelem pražského lingvistického kroužku, což sama o sobě dodávalo jeho přednáškám zásadní rozměr zajímavosti a dynamiky.

Na fakultě informatiky je také těžké pominout osobnost Jiřího Zlatušky, zakladatele fakulty, toho času děkana a bývalého rektora. Měl jsem možnost navštěvovat jeho přednášky o informační společnosti a nadchly mě natolik, že toto téma (dnes už hodně jinak) učím dodneška. Dokázal propojovat pohled historie a sociologie se znalostí informatiky, ukazoval, že širší souvislosti jsou to, co vytváří skutečného akademika nejen úzce profilovaného odborníka. Současně byl charismatickým přednášejícím s mimořádnou schopností zaujmout.

Třetí postavou z fakulty informatiky, kterou nelze nezmínit byl Karel Pala. Osobnost mnohavrstevnatá, originální a zajímavá. Člověk, který vyzařoval mimořádný intelekt a znalost jazyka, hovořil vulgárně, ale přitom s citem pro řečový akt. Byl příkladem člověka, který na první pohled působí zcela jinak než při bližším setkání. Dokázal využívat studenty k vlastním vědeckým projektům jako zdroj dat. Současně je zapojoval systematicky a promyšleně do výzkumných aktivit.

František X. Halas pro mě byl příkladem skvělého vypravěče. Jakkoli se X. ve jméně snažil odlišit od svého otce, evidentně po něm zdědil mimořádný talent, jako v písemném, tak slovním projevu. Jeho výklady dějin byly erudované, originálně koncipované, málo spojené s daty, ale zato s velkým důrazem na chápání souvislostí a jejich interpretaci. Tvořily příběh, ze kterého nebylo možné se vytrhnout. Není zvykem, aby úvodní přednášky z historiografie byly interpretační, ale on s nimi dokázal pracovat ve zcela nevšední hloubce v pozici humanitního vzdělance vtaženého do přemýšlení o vývoji světa. A vtáhnout do tohoto promýšlení také studenty.

Ctirad Václav Pospíšil je po mém soudu nejoriginálnější a nejvýraznější český teolog v posledním století. Kombinuje výbornou znalost pramenů s nevšedním myšlením. To, že má původně vystudovanou „průmyslovku“ a s ní až následně studoval teologii se propisuje do jeho myšlení, které dokáže hledat struktury, vztahy a diagramy i tam, kde běžně zůstávají skryty za zdí neurčitých slov. Asi jen málo kdo mě v takovém způsobu přemýšlení ovlivnil tak, jako on. Přes své ego, hrubou mluvu a svéráznost v sociálních interakcích, bylo setkání s ním setkáním s teologií, která se nepředává, ale stává přímo před studenty. Dodnes u řady témat přemýšlím, jak by je asi Pospíšil dekomponoval a vložil do diagramu, převedl na formu, která bude jasná a umožní další samostatné přemýšlení.

Pavel Ambros představoval osobnost zajímavou v několika rovinách. Byl příkladem akademika „padawana“, člověka systematicky se vztahujícího ke svému školiteli, v tomto případě Tomáši Špidlíkovi, kterému byl podobný i určitým bytostným úsměvem, tématy, způsobem mluvy, jesuitstvím, …. Skutečnost, že s profesorským titulem a děkanskou zkušeností bude člověk takto pokorný, mě překvapovala. Stejně tak, jako fakt, že jeho kurzy, které měly být praktické byly teoretické. Teorie u něj byla předpokladem praxe, vnitřní strukturou, která se propaluje do lidského bytí a praktičnost z ní postupně teprve vyjde.

Na pedagogické fakultě si cením setkání s Vlastimilem Švecem, člověkem, který se nikdy nepřestává učit. Být profesorem vzdělávajícím budoucí učitele a současně mít osobnostní nastavení spojené s neustálým záměrným a reflektovaným učením, je více než inspirativní. Bylo patrné, že měl velký zájem o to, co studenti čtou, jak o problémech přemýšlí či jakým způsobem se k nim vztahují. Ukazoval, že být učitelem není profesí, ale spíše bytostným postojem k vlastnímu sebevzdělávání a zájmu o druhého. Současně byl člověkem, který přeje úspěch druhým. Radujícím se a těší se, když ho jeho studenti překonají.

Tomáš Janík je stále v kategorii „juniorních“ profesorů a psát nějaké vzpomínkové laudato je proto složité. Ale přesto — i na něm je hamtatelně viditelné původní technické vzdělání, které se promítá do přesné strukturace vidění světa. Jako učitel dokázal mimořádně jasně tento svůj pohled epistemické mřížky, kterou sleduje svět, studentům nejen ukazovat, ale také jim ji pomáhat budovat. A dávat jim nadšení k tomu, aby takto mohli postupovat. Současně je pro mě bodem přemýšlení nad tím, jaký by měl být poměr mezi akademickými funkcemi a úřady a vědecko-pedagogickou činností. Myslím, že jsem si u něj silně uvědomil, že to druhé mi přináší podstatně vyšší míru potěšení než první.

Přes tyto osobnosti se domnívám, že tím, kým akademicky jsem, jsem do značné míry více vlivem tří docentů, které bych zde rád zmínil (s tím, že skvělých docentů jsem měl možnost zažít více — Ivana Kopečka, Vladimíra Štefla, Eduardy Krumpolce, Pavla Kopečka, …).

Zdeněk Bochníček mi předal ideu toho, jak vypadá dobrý učitel, nadšení a pozitivní vztah ke studentům. Jeho nadšení pro práci, komunitu i studenty bylo nakažlivé, stejně jako jeho pedagogický talent a vynalézavost v podobě hledání cest, jak pomoci studentům s porozumění světu. Dodnes chci učit alespoň s polovinou nadšení a radosti, jako on.

Radim Šíp mě ovlivnil v tom, jakým způsobem filosoficky myslet a současně mi ukazoval význam sociální spravedlnosti. Jeho chápání pragmatismu v edukačním prostředí patří k tomu nejlepšímu a nejoriginálnějšímu, co ve filosofii výchovy bylo v češtině napsáno. Jeho způsob myšlení, argumentace i hloubka analýzy byly pro mě zásadně formující. Jestliže je pro mne Bochníček vzorem jak učit, pak Šíp jak se zastavit a pomalu přemýšlet.

Michal Altrichter mi dal náhled na jazyk, vstup do poetického prostředí a ukázku akademičnosti jako esence lidskosti. Byl básníkem a filosofem, ale také (stejně jako Radim Šíp) člověkem, který edukaci druhých spojoval s manifestací vlastní křehkosti a zranitelnosti, aby umožnil dialog a setkání s druhým.